Island - únor 2017
Ta noc před odletem na Island nebyla jiná, ráno jsem se vzbudila s prázdnou hlavou, jen jsem vzala věci a bežela na autobus. Ty cesty po Praze, kdy vím, že odjíždím na dlouhou dobu si vždy užívám, uvědomuji si jak mám svůj domov ráda. Ale zároveň se neskutečně těším na objevování nových míst.
Po dlouhé cestě v MHD jsem konečně dorazila na letiště a sešla se s kamarádkou, která byla natolik šílená (a skvělá), že se na poslední chvíli rozhodla se mnou vyrazit. Původně jsem měla jet totiž s jinou kamarádkou, která těsně před dnem odletu onemocněla.
Bum a už sedíme v letadle, čeká nás pět hodin letu. V té chvíli jsem si začala pomalu uvědomovat, co se děje. Letíme na Island. Země ohně a ledu. Co od toho čekat? Na fotkách vypadá krásně, když člověk sedí doma pod dekou s čajem. Jaké to bude doopravdy? Letíme do Rejkavíku...nebo teda do Keflavíku...což je od Rejkavíku kousek, alespoň na mapě to tak vypadalo. Určitě tam budou jezdit nějaké spoje (nedalo se úplně přesně zjistit jaké a odkud). Nervozita mírně stoupá, ale na to už není čas. Z okénka letadla vidím po dlouhé době pevninu. Je podezřele nezasněžená. Z mikrofonu se ozývá, že se zastavíme v Norsku, kvůli "doplnění paliva". Dodnes nevíme, cože se opravdu stalo a proč nemělo letadlo palivo na pětihodinovou cestu. Každopádně po skoro hodině jsme se opět rozjeli a přeletěli Norské moře.
Z okénka tentokrát vidím opět pevninu, ale už to nebyly fjordy. Je to velká bílá plocha, nekonečná. Tak jsme si řekly, že to bude asi okraj, že do Keflavíku se ještě chvíli poletí. Tady přeci nejsou žádné domy nebo silnice. Ale asi po pěti minutách už se přistávalo. Kolem skoro žádná civilizace. Jedna hlavní silnice se táhne podél pobřeží někam do dáli. Připoutány na sedadla jsme pozorovaly narůžovělé slunce, jak jemně zapadá za plochý horizont zasněžených islandských plání.
Jsme tu...
Na letišti jsme jen s příručními zavazadly (víc není na týden potřeba) vyběhly rychle do haly a jaly se zjišťovat, jak se dostaneme do místa našeho ubytování (měly jsme smluvený pokoj v domě jednoho pána přes airbnb). K pánovi jsme měly dorazit kolem deváté večer. Přiletěly jsme asi v půl osmé. Myslely jsme, že to úplně v pohodě stihneme. Prostě chytneme autobus a je to. Jenže než jsme zjistily, odkud autobusy odjíždějí a který přesně je ten náš, tak nám ten jediný ujel, a my na další musely čekat hodinu. A to nebylo ani jisté, jestli opravdu přijede. Tak jsme čekaly a čekaly.
Po hodině jsme vylezly ven z letištní haly a daly se do obcházení velkého, skoro prázdného, parkoviště, kde byl sice občas nějaký autobus do Rejkavíku (až do centra), ale my jsme bydlení měli spíše kousek od Keflavíku (ano, bylo to přímo po cestě, ale autobusáci nám nechtěli takhle v polovině zastavovat). Hned ze začátku jsme stopovat nechtěly, tak jsme opravdu spoléhaly na autobus. Nakonec jsme zahlédly dvě světla v dálce, snad je to on! Běžely jsme za řidičem, ale ten řekl, že jede jinam. Mírně nás zachvátila panika, ale po několika minutách přijel opravdu náš autobus, který nás měl dovézt na onu zastávku jejíž jméno si nepamatuji, ale rozhodně jsem ho neuměla vyslovit.
Nasedly jsme do velkého autobusu (asi jako naše StudentAgency žluté busy) pouze dvě. A pouze dvě jsme celou trasu v něm také ujely. Zaplatili jsme však částku, kterou by v ČR platilo možná tak těch 50 cestujících dohromady (o islandských cenách se ještě zmíním).
Když jsme dorazily na zastávku, řidič nás jen s lehkým (teď mi dochází, že asi sarkastickým) úsměvem vysadil a zhruba poradil cestu (vysadil nás totiž na mírně jiné zastávce než jsme potřebovaly...). Každopádně Google Maps fungují i na Islandu, což nás zachránilo, tak jsme šly podle map, které ale byly offline a moc interaktivní to nebylo. Takže jsme se dost ztrácely, hlavně kvůli tomu, že byla neskutečná zima a úplná tma (devět večer v únoru).Pár lamp nám ale svítilo na cestu a v jejich světle se odrážel nádherný třpytivý sníh, který právě padal na vše kolem. A v něm naše čerstvé stopy. Nad hlavami se nám blýskalo nespočet hvězd. Spousta souvězdí, která neznám, ale moc ráda je pozoruji. Uvidíme na této obloze i polární záři? To nevím, teď se ale musíme dívat hlavně pod nohy. Na zemi není jen sníh, ale bohužel i hodně ledu. Po přechodu hlavní silnice, kde samozřejmě nic nejelo, jsme dorazily do jakési vesnice, kde jsme uviděly domky a po chvílích tápání a záchvatů bezmoci, našly náš domek! <3
Poznaly jsme ho podle nápisu na dveřích, že si máme normálně otevřít (kdo by zamykal) a jít do pokoje číslo 3. Tak jsme šly dovnitř, odložily si zmoklé boty a bundy. Našly menší pokojík číslo 3 a hned se svalily do postelí.
Uf, byl to těžký den, ale to jsme ještě nevěděly, co nás bude čekat dál. :)
Pokračování se pokusím postupně dopisovat
 |
| Přílet do Keflavíku |
Logo made by DesignEvo free logo creator
