Island - únor 2017

Island - únor 2017

   13:52       Stacy

---

Noc předtím, než někam vyrážím, se vždy dostaví zvláštní pocit. Letenky mám, nakoupeno a sbaleno, vše naplánováno. Ale stejně člověk nikdy neví, co se v průběhu cestování přihodí. Je to pocit úplné svobody, není v tom už ani strach ani nervozita, jen naprosté smíření s osudem a očekávání, co vše zažijeme.

Ta noc před odletem na Island nebyla jiná, ráno jsem se vzbudila s prázdnou hlavou, jen jsem vzala věci a bežela na autobus. Ty cesty po Praze, kdy vím, že odjíždím na dlouhou dobu si vždy užívám, uvědomuji si jak mám svůj domov ráda. Ale zároveň se neskutečně těším na objevování nových míst.

Po dlouhé cestě v MHD jsem konečně dorazila na letiště a sešla se s kamarádkou, která byla natolik šílená (a skvělá), že se na poslední chvíli rozhodla se mnou vyrazit. Původně jsem měla jet totiž s jinou kamarádkou, která těsně před dnem odletu onemocněla.

Bum a už sedíme v letadle, čeká nás pět hodin letu. V té chvíli jsem si začala pomalu uvědomovat, co se děje. Letíme na Island. Země ohně a ledu. Co od toho čekat? Na fotkách vypadá krásně, když člověk sedí doma pod dekou s čajem. Jaké to bude doopravdy? Letíme do Rejkavíku...nebo teda do Keflavíku...což je od Rejkavíku kousek, alespoň na mapě to tak vypadalo. Určitě tam budou jezdit nějaké spoje (nedalo se úplně přesně zjistit jaké a odkud). Nervozita mírně stoupá, ale na to už není čas. Z okénka letadla vidím po dlouhé době pevninu. Je podezřele nezasněžená. Z mikrofonu se ozývá, že se zastavíme v Norsku, kvůli "doplnění paliva". Dodnes nevíme, cože se opravdu stalo a proč nemělo letadlo palivo na pětihodinovou cestu. Každopádně po skoro hodině jsme se opět rozjeli a přeletěli Norské moře.

Z okénka tentokrát vidím opět pevninu, ale už to nebyly fjordy. Je to velká bílá plocha, nekonečná. Tak jsme si řekly, že to bude asi okraj, že do Keflavíku se ještě chvíli poletí. Tady přeci nejsou žádné domy nebo silnice. Ale asi po pěti minutách už se přistávalo. Kolem skoro žádná civilizace. Jedna hlavní silnice se táhne podél pobřeží někam do dáli. Připoutány na sedadla jsme pozorovaly narůžovělé slunce, jak jemně zapadá za plochý horizont zasněžených islandských plání.

Jsme tu...

Na letišti jsme jen s příručními zavazadly (víc není na týden potřeba) vyběhly rychle do haly a jaly se zjišťovat, jak se dostaneme do místa našeho ubytování (měly jsme smluvený pokoj v domě jednoho pána přes airbnb). K pánovi jsme měly dorazit kolem deváté večer. Přiletěly jsme asi v půl osmé. Myslely jsme, že to úplně v pohodě stihneme. Prostě chytneme autobus a je to. Jenže než jsme zjistily, odkud autobusy odjíždějí a který přesně je ten náš, tak nám ten jediný ujel, a my na další musely čekat hodinu. A to nebylo ani jisté, jestli opravdu přijede. Tak jsme čekaly a čekaly. 

Po hodině jsme vylezly ven z letištní haly a daly se do obcházení velkého, skoro prázdného, parkoviště, kde byl sice občas nějaký autobus do Rejkavíku (až do centra), ale my jsme bydlení měli spíše kousek od Keflavíku (ano, bylo to přímo po cestě, ale autobusáci nám nechtěli takhle v polovině zastavovat). Hned ze začátku jsme stopovat nechtěly, tak jsme opravdu spoléhaly na autobus. Nakonec jsme zahlédly dvě světla v dálce, snad je to on! Běžely jsme za řidičem, ale ten řekl, že jede jinam. Mírně nás zachvátila panika, ale po několika minutách přijel opravdu náš autobus, který nás měl dovézt na onu zastávku jejíž jméno si nepamatuji, ale rozhodně jsem ho neuměla vyslovit.

Nasedly jsme do velkého autobusu (asi jako naše StudentAgency žluté busy) pouze dvě. A pouze dvě jsme celou trasu v něm také ujely. Zaplatili jsme však částku, kterou by v ČR platilo možná tak těch 50 cestujících dohromady (o islandských cenách se ještě zmíním).

Když jsme dorazily na zastávku, řidič nás jen s lehkým (teď mi dochází, že asi sarkastickým) úsměvem vysadil a zhruba poradil cestu (vysadil nás totiž na mírně jiné zastávce než jsme potřebovaly...). Každopádně Google Maps fungují i na Islandu, což nás zachránilo, tak jsme šly podle map, které ale byly offline a moc interaktivní to nebylo. Takže jsme se dost ztrácely, hlavně kvůli tomu, že byla neskutečná zima a úplná tma (devět večer v únoru).
Pár lamp nám ale svítilo na cestu a v jejich světle se odrážel nádherný třpytivý sníh, který právě padal na vše kolem. A v něm naše čerstvé stopy. Nad hlavami se nám blýskalo nespočet hvězd. Spousta souvězdí, která neznám, ale moc ráda je pozoruji. Uvidíme na této obloze i polární záři? To nevím, teď se ale musíme dívat hlavně pod nohy. Na zemi není jen sníh, ale bohužel i hodně ledu. Po přechodu hlavní silnice, kde samozřejmě nic nejelo, jsme dorazily do jakési vesnice, kde jsme uviděly domky a po chvílích tápání a záchvatů bezmoci, našly náš domek! <3
Poznaly jsme ho podle nápisu na dveřích, že si máme normálně otevřít (kdo by zamykal) a jít do pokoje číslo 3. Tak jsme šly dovnitř, odložily si zmoklé boty a bundy. Našly menší pokojík číslo 3 a hned se svalily do postelí.

Uf, byl to těžký den, ale to jsme ještě nevěděly, co nás bude čekat dál. :)

Pokračování se pokusím postupně dopisovat

Přílet do Keflavíku

Logo made by DesignEvo free logo creator

Read More

Můj první (šílený) couchsurfing

Můj první (šílený) couchsurfing

   2:32       Stacy

---

Tak jo, řeknu na rovinu to, co se všichni prváci bojíme vyslovit, přichází LETNÍ SEMESTR. Jo, bude to hrozný a jo, bylo třeba si během února odpočinout. Ale teď fakt nastává konec srandy. Naše skupina má pitvy od 1. března (krásnej dárek pro mě k narozkám, by the way.) a já se plánuju začít pořádně učit až dneska (vidíte, že píšu blog, což znamená první fázi začátku učení - prokrastinaci).

No a proč jsem se vlastně neučila třeba včera? No přeci protože Eurolines CZ měli (myslím, že ještě dokonce pořád mají) valentýnskou akci, tak to bychom nebyly my, abychom si s kamarádkou nekoupily dvě zpáteční jízdenky do Budapešti (jedna za 450 Kč #neberto ).

Takže jak by měl správný medik bez peněz a s minimem času vytáhnout paty z domova? (Kromě toho, že si musí najít čas po zkouškovém.) Určitě si najít nějakou akci na jízdenky/letenky, jako třeba teď, když turistická sezóna ještě není v plném proudu. A pak jet například jen na dva dny někam do Evropy. No ale kde vzít peníze na ubytování? Není třeba! Stačí se registrovat na Couchsurfingu nebo pokud máte nějaký obnos k dispozici tak na Airbnb (zaregistrujte se přes tenhle odkaz a máte slevu 500 Kč!). A všechno jídlo hezky nakrást z ledničky doma, popřípadě nakoupit v supermarketu nějaké trvanlivé nezdravé věci, však to znáte. Pokud máte neomezený obnos peněz tak samozřejmě doporučuji napsat někomu na CS a tam vám určitě někdo rád poradí, jaké restaurace jsou nejkvalitnější apod.

No a teď tedy k naší cestě!

Samozřejmě jsme se po nakoupení tak levných letenek rozhodly, že musíme ušetřit úplně na všem a tak započal náš "budget" výlet. Nejdříve jsme se domluvili s hostitelem na CS, který byl opravdu moc hodný a dokonce nám nabídli výborné jídlo, víno, sprchu, no prostě všechno. Nejzajímavější byla večeře s jeho přáteli, z nichž jedna slečna z Běloruska procestovala již 52 zemí, druhá kamarádka byla z Mexika a třetí z Itálie. Pak pán z Jihoafrické republiky, tímpádem jediná Maďarka byla přítelkyně našeho hostitele (Ital) :D
Na večeři samozřejmě nemohlo být nic obyčejného, podávaly se vegetariánské těstoviny s pestem a jako předkrm ochutnávky soli z různých koutů světa (mají asi 25 různých druhů soli, teda..., znám spoustu sběratelů, ale ještě jsem neviděla nikoho, kdo by sbíral sůl).
Následovala procházka po městě zakončená setkáním s další couchsurferkou, která s námi měla jít na večeři do nějaké dobré restaurace, Tak si stojíme před danou restaurací a najednou přichází asi 35ti letý muž, začíná nás objímat a představuje se jménem "Vivi", o kterém jsme si mysleli, že je holčičí  - jako Vivienne. Jenže on to byl Francouz, žijící v Budapešti už druhým rokem (na profilové fotce měl totiž jen svoje kočky). Každopádně byl úplně zlatý a i když nějaké manýry měl zvláštní nakonec za nás zaplatil drahou večeři i s pitím, což jsme vůbec nečekaly a tak jsme si slíbili, že se sejdeme i další den a to už vše zaplatíme my. Jenže to se nemohlo udát bez chybičky samozřejmě.

Dunaj a Markétin most

Další den jsme se opět procházely po městě a když nastal čas oběda, vydaly jsme se metrem k domluvené restauraci. Jenže náš "budget" výlet zahrnoval i ježdění s jednou prošlou jízdenkou, víckrát štípnutou. A samozřejmě při této cestě metrem nás nachytala přísná revizorka a dala každé z nás krásnou pokutu, v přepočtu 800 Kč, což bylo skoro všechno, co jsme měly s sebou.

Osudné metro s osudnou revizorkou uvnitř

A tak jsme za naším milým Vivi (kterému jsme se bály říct, že jsme jely na černo, protože byl opravdový svatoušek a bral bezdomovce k sobě domů na přespání a jídlo a nezamykal nikdy dveře od bytu apod.) došly se 30 min zpozděním. A ještě k tomu po dojedení opravdu výborné ryby jsme nebyly schopné zaplatit ze zbylých peněz jeho porci, takže trapnost nad trapnost. S peněženkami naplněnými maximálně tak pokutovým lístkem a srdci zatěžkanými špatným svědomím jsme se vydaly na procházku do blízkého parku s náměstím a zámkem, kam nás Vivi i přes zpoždění v práci zavedl a dokonce nám řekl něco málo o historii města a vůbec Maďarska. Pak jsem to už nevydržela a začala se omlouvat se slovy "You must hate us already", protože jsem nepochopila, jak za nás mohl pořád platit a pak ještě nebýt pozván na oplátku na oběd a čekat na nás s jídlem půl hodiny a navíc pak ještě přijít do práce pozdě. On se však jen otočil a pevně mě objal říkajíc "You´re still great girls, don´t worry about money, it´s ok", dal nám po francouzsku dvojí polibek na tvář a odběhl pryč. A tam jsem si uvědomila, že už ho nejspíš nikdy neuvidím, ale že s víc svatým člověkem jsem se asi ještě nikdy nesetkala (když jsme s kamarádkou započítaly i jeho propadlé tváře, vousy a delší zvlněné hnědé vlasy...no, prostě nám to někoho připomínalo :).

Další den ráno jsme vstávaly v pět hodin, a ještě napůl ospalé jsme utíkaly na autobus do Prahy. Všechno jsme v pořádku stihly a vyjely směr Bratislava. Tam jsme měli 20ti minutovou přestávku, avšak po té, co jsme si zašly pro kávu do budovy nádraží, jsme už nemohly najít autobus na původním místě. No dokážete si představit ten šok? Všechny věci tam a hlavně učebnice Anatomie od Grima a Drugy z knihovny! Tak jsme zběsile pobíhaly po nádraží a jediný majetek, co nám zbyl byla peněženka, mobil a káva (takže až na toho Drugu vlastně pohoda).

Nakonec jsme však náš autobus objevily opodál, takže se jen přesunul a my se v klidu umístily zpět na sedačky a zbytek cesty prospaly.

Rybářská bašta s těmi nejkrásnějšími věžičkami s červenomodrou mozaikou

Tím skončilo tohle zajímavé a obohacující dobrodružství a i když se nám událo pár nepříjemností, tak couchsurfing vřele doporučuji každému. Pro mě osobně to byl objev zcela nového světa a už se nemůžu dočkat dalšího cestování. Třeba se jednou dostanu i na 52 zemí, jako má nová kamarádka z Běloruska. Jen přeci je lepší stanovit si větší cíle, než menší. Nikdy nevíte, čeho všeho jste schopni dosáhnout!
Už jen dodám, že pokud byste opravdu chtěli zkusit ubytování přes CS, nejdůležitější je, prohlédnout si VÍCE fotografií svého hostitele a hodně si s ním předtím dopisovat ohledně kontaktů (řekněte si o jeho facebook, twitter nebo linkedin, tel. číslo a další informace). Nejdůležitějším bodem jsou "references", to jsou popisky od ostatních uživatelů, kteří poznali daného hostitele a již s ním měli zkušenosti, a tak mu napíšou pozitivní nebo negativní "referenci" na jeho profil. Podle toho, kolik má člověk těchto recenzí se můžete dále rozhodovat, jak moc ověřený uživatel to je. Náš první hostitel (ten Ital) měl 100 referencí (98% pozitivních), takže doporučuji pro první cestu vybrat opravdu co nejvíce ověřeného člověka. Kdyby vás zajímalo něco víc, můžete mi napsat do komentářů, ráda poradím. :)

Mobil se rozhodl udělat jednu dobrou fotku, budova Parlamentu si to zaslouží

Všem přeji pohodový semestr s minimem stresu a maximem úspěchů!

Read More