Díl 3.: Kladné hodnocení nemocnic - prázdninová praxe z gynekologie a porodnictví

Díl 3.: Kladné hodnocení nemocnic - prázdninová praxe z gynekologie a porodnictví

   11:13       Stacy

---

Tak jo. Je to tady. Kratší název článku mě prostě nenapadl :D
Každopádně vrhneme se hned na výsledky, začneme s pozitivním hodnocením:

DOPORUČENO 

Nymburk - ,,Přístup k medikům je zde naprosto perfektní. Lékaři mě každý den informovali, co se zajímavého děje na oddělení a kam by bylo nejlepší zajít, aby to pro mne bylo přínosné. Vyzkoušeno UZ těhotné, fyzikální vyšetření těhotné, asistence u operací (např. hysterektomie, hysterektoskopie, ovarektomie ...). Toto oddělení bych jednoznačně doporučila. Medikům se věnují, zvou Vás na operace (samozřejmostí je i výklad). Snaží se Vám zapojit do chodu oddělení jako sekundárního lékaře."

Písek –  ,,Věnovali se mi všichni doktoři. I sestry byly velmi milé. Braly mě jako doktorku. První den jsem od staniční sestry dostala klíče od šatny, skříňky i celého oddělení. Moc mi nenabízeli sami praktické výkony, ale když jsem se sester zeptala, tak mě nechali odebrat krev. Jednou jsem asistovala na sále a 2x mě anesteziolog nechal dýchat ambuvakem za pacientku v krátké celkové anestezii a 1 mě zase jiný anesteziolog nechal intubovat. Jednou mi bylo nabídnuto doktorem provést ultrazvukem biometrii plodu. Ukázal mi to, vysvětlil zkratky a pak jsem to provedla sama znovu a dokonce jsem i viděla odchylky jeho a mého měření. Vždy jsem mohla být kde jsem chtěla- porodni sál, operační sál, ambulance... 

Vizity a sezení jsem se účastnila denně a byla jsem tam vítaná. Nebylo to jak u nás, kdy nás při výuce někdy postaví někam do koutu a řeknou ať jsme ticho. Tady jsem mohla mluvit, ptát se, vlastně jsem tam získala dojem toho jak se mladý doktor cítí po dostudování a co je od něj očekáváno. Všichni byli velmi milí. Je tam velmi mladý tým a mají tam sympatického, milého a hodného primáře. Vřele doporučuji. Bylo to tam super. Kdybych chtěla dělat gyndu (což nechci), tak by se mi tam líbilo pracovat. Mladí doktoři se tam ihned dostanou k mnoha výkonům a porodům. Ptala jsem se doktorky pracující tam 2 roky a už za sebou měla stovky provedených porodů."

Stáž domluvena se sekretářkou, prům. stráveno 5 hodin/den.

Druhý názor: 

,,Gynda me moc nebere, takze jsem asistovala u operaci a vysetrila par pacientek, pokud byl nalez edukativni, vysetrila jsem si sama. Kdo ma ale zajem, Pisecka gynda je skvela, pacientky ji zboznujou a kolektiv lekaru byl maximalne prijemnej."

Znojmo - ,,Kamkoliv jsem přišla, hned se mi lékaři i sestry začali věnovat a vysvětlovat - například když nebylo nic na porodních sálech, šla jsem do ambulance rizikového těhotenství a tak mi hned začali popisovat, co vidí na USG. Věnovali se mi všichni, nejvíce MUDr.Vlčková, MUDr. Kozmon a MUDr. Križan."

Domluvila se s primářem MUDr. Radkem Chvátalem.

Most - ,,Nedám dopustit na praxi mimo pražské/velké nemocnice. Mostecká nemocnice byla pro mě ideální na všechny praxe a věřím, že i jiné podobně velké nemocnice budou stejně vhodné. Vyzkoušeno: Vyšetření těhotné i rodiček, kyretáž, kolposkopie, natočení a vyhodnocení hromady CTGa další.  Domluveno s primářem Krhounkem."

FN ostrava - Vyzkoušeno: ,,Asisence u gynekologických operací, koukání na porody/SC, vyšetření těhotné ženy všetně vaginálního, vyšetření vaginálně v gyn. ambulanci. Brali nás na sály i na porody. Se sestrami jsem nebyla v kontaktu vůbec."

Havlíčkův Brod - Asistence na operačních sálech, porod, ultrazvuk. Celkově "celkem doproučuje", za den stráveno prům. 6 h.

Nemocnice Nové Město na Moravě – Dotazovanému se zde věnovali různí lékaři, vyzkoušel si např. vaginální UZ, za de de strávil 6 hod a celkově doporučuje.

   Praha

Apolinář - ,,Velmi bych doporučila, pokud je vidět, že člověk má zájem, tak se věnují ještě více. Vyzkoušela si cévkování, vyšetřování těhotné, UZ. "

Druhý názor: ,, Určitě bych doporučila, projdete téměř všemi možnými ambulancemi, odděleními. Na většině míst se vám lékaři snaží předat spoustu informací."

Nemocnice Na Bulovce - ,, Mohli jsme si zařídit svůj den dle sebe. Na sálku/sále/porodnici/ambulanci. Na konkrétního lékaře jsme se obrátit nemohli, spíše na kohokoliv, příp. na dr. Hurta. Vyzkoušeno gyn. vyšetření se zrcadly, UZ. "

Liberec -,, Vyzkoušeno: Odběr krve, kanylace, vyšetření per vaginam těhotné, asistence u laparoskopických operaci, účast na sálech, nabídnuta i kyretáž. Věnovali se nám všichni bez rozdílu."

Uherské Hradiště – ,,Milý personál, každý den asistence na operačním sále, ranní vizita na šestinedělí."

Příbram - ,,Asistence u sekce, a drobných gyn výkonů, viděla jsem porod, ošetření novorozence, kolposkopii, procházeli jsme vizity, ale chirurgie v Příbrami nic moc - každý den jsem byla vypsaná na sál ale na oddělení se mi nikdo nikdy nevěnoval a o ambulanci jsem musela prosit."

Masarykova nemocnice ÚnL - ,,Lékaři neměli problém s přítomností mediků, nicméně veškerá iniciativa ležela na naší straně. Byla ale možnost být jak na sálech operačních i porodních, tak na ambulancích (riziková, US, všeobecná).  Celkově spíše doporučuji."

Kladno - První názor: krátké hodncocení ale prý by spíše doporučil

Druhý názor: Spíše nedoporučuje, prý si sami vybíráte, kam se chcete podívat. Více nespecifikováno.

Liberec - ,,Pro mě nejpřátelštější a nejvstřícnější oddělení z této nemocnice (co se týče lékařů a sester). Byli zde všichni moc hodní. Gynekologie mě zajímá, takže jsem zavítala všude, kam to šlo. Na sále jsem několikrát asistovala (sestřičky mi ukázaly kde se převléci, řekly mi pokaždé na jakém sále co běží, doktoři vždy komentovali svůj výkon, měli rádi když se člověk ptal, sem tam se zeptali i oni), byli zde malé i velké gynekol. výkony a i urogynekologické. Byla jsem na porodním sále - u císaře i u spontánního porodu. Na ultrazvuku, na ambulancích gynekologických, na JIPu, v poradnách - urogynekologicka, dětská, pro prekancerózy (tu doporučuji). Medikům se tu věnuje MUDr. Pavlásek - první den mě provedl po oddělení, řekl mi jaké jsou zdejší možnosti, co mohu vidět a ať sama si udělám praxi takovou jakou chci. Jen pokud je na sál napsaný medik jako asistence, tak tam musím jít. Avšak především se mi věnovala MUDr. Pavla Beranová. Domluveno přes primáře."

Čáslav - ,,Asistovala jsem u laparoskopických operací a při sekcích. Přidělena lékařka těsně před atestací."

Read More

Duševní hygiena (nejen) pro zdravotníky, první pomoc

Duševní hygiena (nejen) pro zdravotníky, první pomoc

   9:31       Stacy

---

Jak na duševní "sprchu", když už člověk nemůže? Dozvíte se po krátkém příběhu...

Marika se upřeně dívala na stránku č. 495 před sebou. Najednou si uvědomila, že se mračí. Rychle narovnala čelo. Přeci je mi teprve 20, nechci si založit první vrásku mezi obočím, pomyslela si. Také si všimla, že jí začínají bolet svaly na ruce. Už dvě hodiny totiž drží asi pětikilovou knihu jednoho obávaného klinického oboru. Položila si knihu na kolena a zaklonila hlavu dozadu na opěradlo vysoké kancelářské židle. Hlavou jí proběhla vzpomínka na jednu nedávnou stáž na oddělení. Půl hodiny čekali na doktora, který se jim měl věnovat. Nakonec dorazil jiný doktor, protože ten původní operuje. Pak šli přes milion chodeb až nakonec dorazili k pokoji č. 3. doktor jim řekl, aby se rozdělili na skupinky po 3 (bylo jich devět). Marika byla ve trojici se dvěma kamarádkami, obě poctivé a vždy připravené na všechny zkoušky. ,,Tak na co čekáte, běžte si vyšetřit pana Nováka. Chci anamnézu, fyzikální vyšetření...no však už to znáte."
Trojice dívek nesměle vkročila na oddělení...,,Ehm, dobrý den pane...Nováku?...my....my jdeme za vámi. Na to, no, na to vyšetření, ehm." vykoktala jedna z dívek a omylem drkla do pacientova lůžka a ten se rozkašlal. ,,Jé, pardon, to já nechtěla."
,,No jo, doktor mi o vás říkal, tak prosím, co potřebujete vědět?"
,,Ehm,...no my vlastně...se chceme ehm zeptat na to...na vaše zdraví, ehm. Máte nějaké ty...choroby?"
,,No slečno, jsem zdravej jak řípa. Před pár měsíci jsem teda měl angínu, ale teď už je to v pohodě. jo a když jsem byl malej tak mi brali slepák."
,,Aha, dobře, děkujeme." Vykoktala třetí medička a vše si rychle psala do notýsku. ,,Můžeme se ještě zeptat, kouříte, alkohol pijete?"
,,No jo, bez cigára já nedám ani ránu. Ale nepiju, to zas né."
Najednou Mariku něco napadlo...,,Pane Novák a s čím vy tady vlastně ležíte?"
,,No já vám vlastně ani nevím. Mám v srdci nějakej ten budík a poslední dobou se mi hůř dýchá, ale nic co bych nepřežil." Rozesmál se chrchlavě pacient.
,,A nemáte taky trochu kašel?"
,,No to mám, to snad slyšíte ne? Od té doby co mám tu cukrovku tak mě každá blbá nemoc úplně složí, dokonce i ten pitomej kašel už mám snad měsíc."
Marika prudce otevřela oči a zjistila, že na učebnici skoro usnula. Měla najednou takový svíravý pocit v žaludku. Za půl hodiny by měla vyrazit na sraz s kamarády ale vůbec nikam se jí nechtělo. Zalezla si do postele a přehodila přes sebe deku. Vůbec nic z té medicíny neumím, už jsou to čtyři roky a nic. Nejsem ani schopná s pacientem normálně komunikovat. Vždyť než jsme se dostali k tomu, co mu doopravdy je, tak už nám skoro uběhla lhůta na vyšetření. Nikdy ze mě nebude dobrá doktorka. Kdyby mě aspoň nevyhodili z té minulé zkoušky, to bych měla alespoň nějaké sebevědomí, ale takhle?
Je to všechno na nic. Nemá to smysl. Vykašlu se na to a budu tady ležet dokud neusnu. Dneska už na žádný sraz nejdu. Stejně si o mě kamarádi určitě myslí, že jsem divná, když jsem nedala tu malou zkoušku. Ani už nevím, proč jsem se na tu medicínu hlásila...Asi ego nebo co...
Marika zavřela oči ale zjistila, že nemůže usnout, hlavou jí pobíhali nemocní a lékaři sem a tam. Zcela náhodně se vynořovaly dlouhé názvy důležitých chorob či stavů. Tenzní pneumothorax - co to vlastně je? Primární hypertenze...jak se liší od sekundární? Srdeční selhání...jaké má fáze? Sufenta... co že to bylo?
Marika chtěla alespoň na krátkých pět minut vypnout mozek a nemyslet na nic, ale to prostě nešlo. Bylo zkouškové.

...

Trochu jsem se rozepsala v malé povídce o medičce, snad se v některé části někdo z vás našel. Ať už jste medik, lékař, sestra či jiný zdravotník. Pocity beznaděje občas napadnou každého. Důležité je se s nimi umět poprat, případně jim dokonce předcházet. Každý už máme nějaké ty své osvědčené způsoby. Někdo si vyběhne do lesa, někdo jde s pejskem do parku, někdo se jde vybrečet ke kamarádovi či příteli/přítelkyni. Ale pokud zrovna není možnost vyběhnout ven nebo volat chudákovi kamarádovi ve čtyři ráno, chtěla bych tady dát několik odkazů na takovou duševní "první pomoc".

Případ 1: Není čas ani místo, jste například na chodbě před zkouškou nebo v přeplněné tramvaji. Zkuste zavřít oči a zhluboka a pomalu(!) dýchat. Pozor na to rychlé a hluboké dýchání, já si tím jednou přivodila tetanické křeče :D
Nádech - počítejte do čtyř, zadržte dech opět na čtyři, a výdech - opět čtyři sekundy. Snažte se nejdřív nadechnout do břicha a až pak do hrudníku. Děláte jakoby takovou vlnmu, že nejdřív vzduch "zaplní" břicho a pak jde výš. Je to takzvané brániční dýchání, zejména ženy často dýchají mělčeji a pouze hrudníkem. Brániční dýchání dost uklidňuje už samo o sobě. Pokud sedíte zkuste si k tomu dát nenápadně ruku na břicho a vnímat ruku, jak se zvedá a klesá. Nadechněte a vydechněte asi 10x. Pokud vám nevyhovuje 4-4-4, udělejte si vlastní poměr, ale vždy je lepší mít výdech mírně delší než nádech. Také nedýchejte zhluboka příliš dlouho, maximálně destkrát a pak se vraťte ke svému normálnímu dýchání. po chvíli můžete zopakovat.

Případ 2: Nejde usnout. Počítáte už stou ovečku, ale stále vám nejde usnout? Prášky na to nemáte a ani nechcete, ale už byste pomalu udělali cokoli jen za hodinku slastného nerušeného spánku?
Určitě můžu doporučit krátkou klidnou jógu, ale k tomu se dostanu později. Pokud nepomohlo ani protažení, udělejte si pohodlí. Pokud jste si dlouho neměnili povlečení, vyměňte jej za čisté, voňavé. Vysprchujte se. Zatáhněte záclony či jinak dosáhněte co největší tmy a ticha. Případně si dejte do uší sluchátka bez hudby a soustřeďte se na svůj dech. Uložte se co nejvíce pohodlně, nejlépe na záda s dlaněmi vzhůru. Podepřete si hlavu, tak abyste cítili takovou "slast" z toho, jak pohodlně se vám leží. Pak se soustřeďte na dech a zkuste si pomalu uvědomit nohy, břicho, hrudník, ruce a nakonec hlavu. Je to tzv. body scan. velmi účinná metoda nejen v boji proti stresu a nespavosti. Nechte se volně zanést do spánku.
Pokud vám toto nepůjde samo od sebe doporučuji videa na youtube s "guided meditations" - všechny odkazy budu dávat v angličtině, určitě se dají vyhledat i nějaké v ČJ, ale v AJ mi přijdou kvalitnější a příjemnější nahrávky.
Moje nejoblíbenější na SPANÍ je Jody Whiteley. Má různá videa i nahrávky pro ty, co mají problémy s usínáním. je opravdová expertka. Po kliknutí na její jméno se vám zobrazí mé nejčastěji pouštěné video, protože je nejkratší (45min), což mi k usnutí stačí, ale můžete najít i delší.
Nebojte se názvu "hypnosis" - i ta nejcitlivější osoba se z této hypnozy může vzbudit, stačí pouze se prudce a hluboce nadechnout a vzbudíte se. Opravdu se to dá vůlí ovládat, to zaručuji.

Případ 3: Ještě není čas na spaní, ale potřebujete si dát pauzu a sklidnit se. nemáte energii na nějaký sport, chcete jen ležet a odpočívat, ale myslí se vám honí milion myšlenek. Tak tady opět přídávám odkaz na videa - je to celý účet šikovných lidí - jsou to zejména vedené meditace, většinou kratší kolem 20 min, díky kterým se příjemně uvolníte. Mluvím o The Mindful Movement.

Případ 4: Cítíte, že po celodenním sezení byste se měli protáhnout, ale bolí vás záda a na běhání opravdu nemáte náladu? Zkuste jógu! I když jste jí třeba nikdy nezkoušeli, tato slečna vám vše pomalu vysvětlí. není to vůbec náročné a zvládné to každý. Pozice totiž není třeba dovádět k dokonalosti, stačí se předklonit např. jen do půlky toho, co vidíte u lektorky. Či otočit hlavu jen o pár stupňů místo celého půlkruhu.
Má nejoblíběnější je Yoga with Adriene - konkrétně toto video je dobré jak před spaním, tak před zkouškou (ráno) či během učení. Samozřejmě i pro pracující je vhodné, prostě vás úplně "vypne". Rozhodně nepřskakujte tu část s dýcháním, nezdá se to, ale opravdu to uklidňuje. Zde je dané video. Ale můžete vyzkoušet i jiné - kratší (6 minut) nebo delší (60 minut), podle chuti :) Každému vyhovuje i jiný instruktor, to je jasné, já jen dávám tip.

Takže tímto bych ukončila tento článek, snad byl podnětný. Nebojte se psát komentáře, budu ráda.

Přeji hezké léto :)

Read More

Island - únor 2017

Island - únor 2017

   13:52       Stacy

---

Noc předtím, než někam vyrážím, se vždy dostaví zvláštní pocit. Letenky mám, nakoupeno a sbaleno, vše naplánováno. Ale stejně člověk nikdy neví, co se v průběhu cestování přihodí. Je to pocit úplné svobody, není v tom už ani strach ani nervozita, jen naprosté smíření s osudem a očekávání, co vše zažijeme.

Ta noc před odletem na Island nebyla jiná, ráno jsem se vzbudila s prázdnou hlavou, jen jsem vzala věci a bežela na autobus. Ty cesty po Praze, kdy vím, že odjíždím na dlouhou dobu si vždy užívám, uvědomuji si jak mám svůj domov ráda. Ale zároveň se neskutečně těším na objevování nových míst.

Po dlouhé cestě v MHD jsem konečně dorazila na letiště a sešla se s kamarádkou, která byla natolik šílená (a skvělá), že se na poslední chvíli rozhodla se mnou vyrazit. Původně jsem měla jet totiž s jinou kamarádkou, která těsně před dnem odletu onemocněla.

Bum a už sedíme v letadle, čeká nás pět hodin letu. V té chvíli jsem si začala pomalu uvědomovat, co se děje. Letíme na Island. Země ohně a ledu. Co od toho čekat? Na fotkách vypadá krásně, když člověk sedí doma pod dekou s čajem. Jaké to bude doopravdy? Letíme do Rejkavíku...nebo teda do Keflavíku...což je od Rejkavíku kousek, alespoň na mapě to tak vypadalo. Určitě tam budou jezdit nějaké spoje (nedalo se úplně přesně zjistit jaké a odkud). Nervozita mírně stoupá, ale na to už není čas. Z okénka letadla vidím po dlouhé době pevninu. Je podezřele nezasněžená. Z mikrofonu se ozývá, že se zastavíme v Norsku, kvůli "doplnění paliva". Dodnes nevíme, cože se opravdu stalo a proč nemělo letadlo palivo na pětihodinovou cestu. Každopádně po skoro hodině jsme se opět rozjeli a přeletěli Norské moře.

Z okénka tentokrát vidím opět pevninu, ale už to nebyly fjordy. Je to velká bílá plocha, nekonečná. Tak jsme si řekly, že to bude asi okraj, že do Keflavíku se ještě chvíli poletí. Tady přeci nejsou žádné domy nebo silnice. Ale asi po pěti minutách už se přistávalo. Kolem skoro žádná civilizace. Jedna hlavní silnice se táhne podél pobřeží někam do dáli. Připoutány na sedadla jsme pozorovaly narůžovělé slunce, jak jemně zapadá za plochý horizont zasněžených islandských plání.

Jsme tu...

Na letišti jsme jen s příručními zavazadly (víc není na týden potřeba) vyběhly rychle do haly a jaly se zjišťovat, jak se dostaneme do místa našeho ubytování (měly jsme smluvený pokoj v domě jednoho pána přes airbnb). K pánovi jsme měly dorazit kolem deváté večer. Přiletěly jsme asi v půl osmé. Myslely jsme, že to úplně v pohodě stihneme. Prostě chytneme autobus a je to. Jenže než jsme zjistily, odkud autobusy odjíždějí a který přesně je ten náš, tak nám ten jediný ujel, a my na další musely čekat hodinu. A to nebylo ani jisté, jestli opravdu přijede. Tak jsme čekaly a čekaly. 

Po hodině jsme vylezly ven z letištní haly a daly se do obcházení velkého, skoro prázdného, parkoviště, kde byl sice občas nějaký autobus do Rejkavíku (až do centra), ale my jsme bydlení měli spíše kousek od Keflavíku (ano, bylo to přímo po cestě, ale autobusáci nám nechtěli takhle v polovině zastavovat). Hned ze začátku jsme stopovat nechtěly, tak jsme opravdu spoléhaly na autobus. Nakonec jsme zahlédly dvě světla v dálce, snad je to on! Běžely jsme za řidičem, ale ten řekl, že jede jinam. Mírně nás zachvátila panika, ale po několika minutách přijel opravdu náš autobus, který nás měl dovézt na onu zastávku jejíž jméno si nepamatuji, ale rozhodně jsem ho neuměla vyslovit.

Nasedly jsme do velkého autobusu (asi jako naše StudentAgency žluté busy) pouze dvě. A pouze dvě jsme celou trasu v něm také ujely. Zaplatili jsme však částku, kterou by v ČR platilo možná tak těch 50 cestujících dohromady (o islandských cenách se ještě zmíním).

Když jsme dorazily na zastávku, řidič nás jen s lehkým (teď mi dochází, že asi sarkastickým) úsměvem vysadil a zhruba poradil cestu (vysadil nás totiž na mírně jiné zastávce než jsme potřebovaly...). Každopádně Google Maps fungují i na Islandu, což nás zachránilo, tak jsme šly podle map, které ale byly offline a moc interaktivní to nebylo. Takže jsme se dost ztrácely, hlavně kvůli tomu, že byla neskutečná zima a úplná tma (devět večer v únoru).
Pár lamp nám ale svítilo na cestu a v jejich světle se odrážel nádherný třpytivý sníh, který právě padal na vše kolem. A v něm naše čerstvé stopy. Nad hlavami se nám blýskalo nespočet hvězd. Spousta souvězdí, která neznám, ale moc ráda je pozoruji. Uvidíme na této obloze i polární záři? To nevím, teď se ale musíme dívat hlavně pod nohy. Na zemi není jen sníh, ale bohužel i hodně ledu. Po přechodu hlavní silnice, kde samozřejmě nic nejelo, jsme dorazily do jakési vesnice, kde jsme uviděly domky a po chvílích tápání a záchvatů bezmoci, našly náš domek! <3
Poznaly jsme ho podle nápisu na dveřích, že si máme normálně otevřít (kdo by zamykal) a jít do pokoje číslo 3. Tak jsme šly dovnitř, odložily si zmoklé boty a bundy. Našly menší pokojík číslo 3 a hned se svalily do postelí.

Uf, byl to těžký den, ale to jsme ještě nevěděly, co nás bude čekat dál. :)

Pokračování se pokusím postupně dopisovat

Přílet do Keflavíku

Logo made by DesignEvo free logo creator

Read More

Sbohem, genetiko!

Sbohem, genetiko!

   4:10       Stacy

---

Sedím před monitorem a začínám všechno vidět dvojmo, můj nervus opticus už to prostě nezvládá, chudáci mitochondrie, nemám náhodou Leberovu neuropatii? Kolečka v hlavě se mi zběsile točí ve snaze vzpomenout si na další mitochondriální onemocnění. Mrknu na pravý dolní roh obrazovky - 01:32. To už je moc, musím jít hned spát. Zítra je velký den, čeká mě zkouška z Biologie a genetiky.

---

Jednou z výhod druháku (na 1. lf ?) je opět jen jedna zkouška v zimním semestru. Takže si všichni opět můžeme užívat ty skvělé poznámky kamarádů z jiných fakult typu ,,Jé, ty máš jen jednu zkoušku? Vy se tam na tý medicíně stejně hrozně flákáte! To my na právech...!!"

,,My na fildě máme takovejch zkoušek! To by ses z toho zbláznila, fakt!"
A tak podobně, znáte to. :D
Každopádně jsem se i tento rok, z trochu tradičních důvodů rozhodla pro předtermín, tentokrát z Biologie a genetiky.

Možná bude kolegy zajímat, jak taková zkouška probíhá, tak se pokusím ji stručně popsat.

Po příchodu do Purkyňáku jsme byli rozesazeni do praktikové mítnosti společně se studenty z anglické paralelky. Rozdali nám zkouškový test (velmi podobný těm vyneseným, jen trochu pozměněné příklady) a nechali nám na jeho napsání přesně 60 minut.
Z české skupiny jsme ho napsali všichni (potřebujete min. 10 bodů z 15). Pak přišli dva zkoušející a vzali si první dva "na porážku". Na vyvolání svého jména jsem čekala přes tři hodiny, ale nakonec jsem se dočkala a šla k paní přednostce ústavu. Nemůžu o ní říct nic špatného, i přes všechno, co jsem se o ní doslechla. Měla jsem asi 20 minut na přípravu a pak mě zkoušela ze všech tří otázek, nakonec ještě přidala doplňující otázku na epigenetiku. Neptala se na detaily (třeba u translace ani nechtěla ty typy S podjednotek ribosomů), byla milá (nekecám!) a nerýpala v něčem, co jsem nevěděla. Měla jsem docela štěstí na otázky, takže jsem toho měla hodně předpřipraveno na papíře a snažila jsem se co nejvíc mluvit, prostě zabít ten čas. Bylo totiž už kolem páté a bylo vidět, že je trochu unavená (šla jsem poslední). Moje taktika nejspíš zabrala, protože jsem odešla s vyplněným indexem a skvělým pocitem, že už to mám za sebou.

Učila jsem se ze skript (3 díly) plus z vypracovaných otázek, myslím, že to bohatě stačí, pokud si ještě občas dopřečtete něco z wikiskript nebo jiných zdrojů, když něco vyloženě nechápete. Na přednášce jsem nebyla ani na jedné...no dobře, možná na té první v prváku. :D Takže nemůžu říct, jestli doporučuju tam chodit nebo ne, ale každopádně to není nezbytnost.

Read More

Anatomie? Challenge accepted!

Anatomie? Challenge accepted!

   11:37       Stacy

---

Předmluva ohledně aktuálních informací o studiu

Pitvy mám za sebou, takže pro ty, co je to ještě čeká, doporučuju se učit hlavně z Grima 5 a podívat se na lymfu do Petrovického. A kdo je z 1. lf tak se nebojte prof. E., měli jsme ho na popiteváku a nikoho nevyhodil (prý totiž vyhazuje až u zkoušky) :D
Jinak to byl zápočet pohodový, většina lidí prošla, nebyl to takový nervák jako v zimě. A celkově to považuju za dobré "soustředko" k učení na zkoušku, protože sice se každý den musíte fakt hodně učit, ale na druhou stranu pak máte alespoň na chvíli pocit, že rozumíte a chápete tu anatomii a začínáte pronikat i do PNS.
P.S.: Ten pocit mě přešel po třech dnech po popiteváku. Stay positive. :D

A teď už k věci:
Cože, že už jsme všichni přihlášeni na zkoušky? Cože, že jsme ve stresu? Cože, že jsme ještě neslyšeli o CNS?

Nevadí! Aneb jak by řekl klasik, není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo! :D Což mi připomíná, že jsem teď na antibiotikách, takže žádný veselý velikonoce, ale tak pozitivum je, že spím tak o 300% víc než minulé dny a tak mám i víc času na přemýšlení o hodnotách, takže tenhle článek bude trošku víc přemýšlecí, skoro až motivační!

V den, kdy jsem se přihlásila na zkoušku z anatomie, jsem si z hecu začala číst články o tom, jak probíhaly zkoušky různých spolubojovníků a jediné, co jsem z toho měla byla totální depka. Všechno to má podobný průběh: člověk se učí, trochu to fláká, pak to zase hrotí a pak už jen opakuje a kreslí, má stavy manické psychózy, pak depresí, pak zas, že to všechno bude dávačka, a pak zase hluboké deprese. Dobře, jsem na to všechno připravená, ale myslím, že to nejdůležitější je motivace, ta totiž podle většiny starších spolužáků postupně poleví i u těch nejnadšenějších mediků.

A víte co? Berme to jako jednu velkou výzvu a prostě to všichni dáme i kdybychom měli porušit pravidlo vyhazování 60% na 1.lf - nevím, jak je to na jiných fakultách :)

Moříme se s Čihákama, taháme Petrovické a Grimy, stokilové atlasy, běháme ze studovny do knihovny a z knihovny do ústavu a pak konečně domů, kde se dá učit v klidu, protože co jiného bychom doma dělali kromě učení a spánku, že jo.
Ráno vstávačka někdy v šest, letíme na praktika z histologie, které rozumí..no..kdo z vás? Já moc ne. A pak zase tisíc věcí a člověk se těší na večer až si s klidem půjde kreslit schema senzitivní inervace horní končetiny. Neznám nic víc uklidňujícího, fakt.
Další den, nádech, výdech, jdem do toho, zdravotnická informatika...Prosím všechny svaté, ať tohle nikdy v praxi nebudu muset dělat. Microsofte Accessi, promiň, ale nám to prostě klapat nebude.
A pak spousta dalších nekonečných dní a napůl probděných nocí, které si už ani tolik nepamatujeme, protože nejhorší zážitky náš úžasný mozek automaticky smaže.

Vzpomeňte si, jak byste na tohle koukali v září a jak na to koukáte teď!

No a teď mi řekněte, vážně si necháme líbit to, že nám nedají zkoušku jako odměnu za tohle celoroční snažení? Fakt to vzdáme? A počkat kvůli čemu, že to máme vzdát? Jo jasně, je to těžký na psychiku a budeme úplně v háji a vystresovaní a knedlík v krku a srdce v kalhotách a na plicích vodu a v rukou mám třes a všechny syndromy vážné neléčitelné chronické deprese, popřípadě schizofrenie se všemi typickými příznaky.

No a co? Něco vám řeknu, i přes to všechno to zvládneme, protože jsme toho Čiháka netahali na každém kroku pro nic za nic! Zasloužíme si nějakou odměnu a cheesecake od maminky je moc fajn, ale já bych radši ten podpis do indexu. (Nebo obojí, že jo.)

A tak bych chtěla zmínit, že všichni, co jsou si opravdu jistí, že tuhle školu chtějí dělat a chtějí být doktorem i v tomhle světě, kdy nikdy nevíte, kde něco vybuchne nebo kdy bude zvolen Trump nebo kdy nás zaplaví vlna nebezpečně se zvedajících oceánů, všichni, kteří tu nejsou jen z přání babiček, dědečků nebo maminek, ano my všichni, co víme, že na to máme, pojďme do toho spolu a ono to půjde! :)

Vzpomeňte si na sebe v září. Já osobně se na sebe zpětně dívám jako na neopeřené kuře, které jde s obrovskýma očima do knihovny se slovy ,,Prosím jednu...ehm...ee...Anatomii Jedna od Radomíra Čimáka", paní knihovnice se na mě pohrdavě podívala zpod tlustých brýlí a povídala: ,,Asi myslíte Čiháka"...,,Ehm, jo, to bude ono."
A kolik dalších trapasů jsme jako prváci zažili! A jak jsme se stresovali před prvními zimními pitvami a mysleli, že to je konec světa! A teď si tady sedíme v letním semestru a s klídkem ukládáme v hlavě téměř celou látku z Anatomie, kromě CNS, smyslů a endokrinních orgánů! Fakt nevím, jak je fyzicky možné něco takového si pamatovat, ale viditelně to jde. Tak tu snahu a ten náš mozek nasáklý vědomostmi musíme někde zúročit! Ten celý rok musíme někde zúročit! Tohle prostě půjde vám říkám. A teď si asi pobroukáváte, jo ona ještě neviděla CNS, to jí pak to nadšení přejde, ale já už na to koukala a začala se to učit a není to nic, co by se nedalo zvládnout, i když to bude těžké jako kráva! Zapomeňte na všechny strašící spolužáky a přísné lektory, kteří vám říkají, že to bude nejstresovější zkouška vašeho života. Jde o to, být tam v klidu a mít nějaké sebevědomí a prostě přijít před zkoušejícího a vyklopit tam na něj všechno, s čím jsme se celý rok tak mořili.

Nenecháme si to zkazit nějakou trémou nebo co. Jo jasně, přijde to a bude nám špatně, budeme se zadrhávat a ve zpocených rukou neudržíme ani tužku, ale prostě nastane moment, kdy se uklidníme a vzpomeneme si, co všechno jsme za ten první rok prožili a že tu zkoušku prostě uděláme.

Tak vypsala jsem se a teď všechny hejty do mě! Protože určitě působím nepřirozeně přemotivovaně a to není dobrý a taky se nějak moc málo bojím a moc málo nad tím brečím, ale nebojte, ta fáze přijde, každopádně myslím, že hned ze začátku, je důležitý si uvědomit, jestli to chci a proč vlastně? A když to mám srovnaný tak pak už jen učit se, učit se, opakovat, malovat. Let´s go for it!

Stejně pak skončíme všichni takhle :D

Read More